Starořecký filosof Diogenes stál jednoho dne na rohu ulice a smál
se, jako by pozbyl rozumu.
Co je Vám k smíchu? zeptal se ho kolemjdoucí.
Diogenes se přestal smát a odpověděl: Vidíte ten kámen uprostřed
cesty? Od rána jsem tady a už deset lidí o něj zakoplo a řádně zaklelo. Ale dát
kámen pryč z cesty, aby se to už nestalo nikomu dalšímu, to se nikdo
neobtěžoval.
(Anthony de Mello, SJ: Modlitba žáby)
NahoruProč byli všichni kolemjdoucí lhostejní?
Když tento krátký příběh čteme, v duchu možná odsuzujeme všech
deset pocestných. Ale jednali bychom v takové situaci lépe?
Když člověk zakopne, má v sobě plno bolesti a negativních
pocitů. Zlobí se sám na sebe, že nedával pozor, i na druhé lidi, že překážku
neodklidili. Žádná rozumná a nesobecká myšlenka nemá v tu chvíli šanci do jeho
nitra proniknout. Bolest a zlost zužují jeho úhel pohledu.
Odstranit kámen z cesty - to je práce zdarma pro druhé lidi.
Většinou děláme…