Umění včasného odchodu

„Zavřete oči, odcházím.“ Tuhle větu zašeptal svým partnerkám filmový Kristián v podání Oldřicha Nového a tiše se vytratil z místa činu. Zaměstnanci Vás zpravidla o svém odchodu budou informovat odlišným způsobem, ovšem to na věci, že se chystají zmizet, nic nemění.

Dnes, zejména ve velkých městech, už jen těžko najdete zaměstnání „na doživotí“. Navíc ne každý z nás po takovém zaměstnání touží. Řadu ambiciózních a pracovitých lidí zcela přirozeně po určitém čase láká opustit zajeté koleje a vyzkoušet si něco nového. Mohou tím nepříjemně zaskočit své manažery, kteří s nimi počítají a spoléhají se na ně. Jak celou tuto situaci nejlépe zvládnout - ať už ze strany pracovníka nebo jeho nadřízených? Kdy je nejvhodnější čas ke změně? A jak by na to měl zareagovat zaměstnavatel?

Stará moudrost říká, že „nic netrvá věčně“. A tak, i když nastoupíme na místo svých snů, které nám v ten moment přijde úplně ideální, časem zjistíme, že potřebujeme změnu. Po jaké době k tomuto poznání dochází?

Ještě dnes v řadě zaměstnání platí typický vzorec s pětiletou periodou. Nastoupíte do nového místa a rok sbíráte zkušenosti. Po roce znáte dobře všechny formální procesy a jste schopni vykonávat svou práci dobře, kvalifikovaně a relativně nezávisle. Přitom jste schopní spolu s ostatními řešit většinu běžných pracovních problémů. Další rok až dva trvá, než hlouběji proniknete do sítě neformálních vztahů a zabydlíte se v nich - po dobu prvního roku jste většinou přece jen považováni za určitého vetřelce. Tím získáte schopnost řešit i „neřešitelné“ situace a problémy, které se musí zvládat neformální cestou. Některé výzkumy ukazují, že za běžného chodu se organizace řídí podle organizační struktury a nastavených pravidel a procesů, v době krizí a průšvihů však má při jejich řešení hlavní slovo neformální síť organizace a řešení jsou často nestandardní. Třetí a čtvrtý rok jste schopni podávat vrcholný výkon, pátý se začnete trochu nudit, práce Vám přijde rutinní, přestane Vás motivovat a začnete přemýšlet, co dál.

Tehdy je ideální přemýšlet o nějaké změně - můžete dostat na starost další agendu, prohloubit si svou specializaci, přejít v rámci organizace na jiné, odpovědnější místo, nebo na pozici, která Vás v současné době více zajímá, anebo - pokud jste v rámci své organizace vyčerpali možnosti růstu - si začnete hledat místo jinde.

Uvedená pětiletá perioda je pochopitelně spíše statistickou veličinou a vztahuje se navíc jen na určitý druh práce. Řada lidí zůstává ve svých profesích celý život a nijak je to netrápí, ale pokud jste manažery nebo vysokoškolskými specialisty, připravte se na to, že něco podobného s vysokou pravděpodobností prožijete. Jak v dané situaci optimálně reagovat?

Setkal jsem se s lidmi, kteří evidentně zaspali. Na jednom manažerském vzdělávání, při kterém jsem opakovaně pracoval s manažery delší dobu, mi jeden z nich asi měsíc poté, co jsem je seznámil s výše uvedenými fakty, mezi čtyřmi očima přiznal, že se mnou zprvu velmi nesouhlasil, protože je na svém místě už osm let, ale že čím déle o tom přemýšlí, zjišťuje, že jsem měl vlastně pravdu a že posledních několik let tak trochu „prospal“ a přitom necítil příliš spokojený. Setkal jsem se i s vysoce postavenou referentkou na nejmenovaném ministerstvu, které zbývalo pět let do důchodu, práce ji zoufale nebavila a ubíjela, ale nebyla vůbec připravená změnit místo a připadala si v pasti.

Je třeba také počítat s tím, že pět let je dlouhá doba, během které se radikálně mohou změnit Vaše pracovní podmínky, Váš šéf nebo celá firma. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1991 přemýšlel, zda zůstat na místě takříkajíc „pod penzí“, nebo přejít do nově vznikající soukromé firmy. Ačkoliv mi tehdy první místo připadlo…