Nález 131/2007 SbNU, sv.46, K osvobození od soudních poplatků při uplatnění nároku na náhradu škody za imateriální újmu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 46, nález č. 131

I. ÚS 539/06

K osvobození od soudních poplatků při uplatnění nároku na náhradu škody za imateriální újmu

Ústavní soud se otázkou nároku na náhradu nemateriální újmy již zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91). Uvedl, že otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení § 442 odst.1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.). Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody. Ústavní soud však současně vyslovil, že tyto závěry (vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu) je třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) v čl. 5 odst. 5, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu a již je třeba použít přednostně před zákonem.

Ústavní soud dodal, že - bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i Ústavního soudu, případně domácí civilistická doktrína - v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud jde specificky o deliktní odpovědnost státu za omezení osobní svobody, a tedy o vztah domácího deliktního civilního práva a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, je situace v jednotlivých evropských státech taková, že klasická dogmatika civilněprávních institutů ustoupila přímému působení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který je vykládán zcela autonomně. Tento svůj postoj Ústavní soud odůvodňuje i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který setrvale judikuje, že instituty Úmluvy mohou mít zcela autonomní obsah a rozsah nezávislý na jejich právní kvalifikaci vyplývající z vnitrostátního práva.

Výše uvedené závěry jsou použitelné i pro úvahu o tom, zda lze čl. 5 odst. 5 Úmluvy přiměřeně aplikovat při posuzování otázky, zda má stěžovatel právo na osvobození od soudních poplatků.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006 č. j. 34 C 73/ /2005-34 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 č. j. 1 Co 93/2006-41, jimiž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě na…