Nález 35/2007 SbNU, sv.44, K celkovému posuzování spravedlnosti konkrétního trestního procesu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 44, nález č. 35

I. ÚS 521/06

K celkovému posuzování spravedlnosti konkrétního trestního procesu

Rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí dle § 20 odst. 1 trestního řádu je ve smyslu § 119 odst. 2 trestního řádu usnesením, přičemž se jeho oznámení nedělo „vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit“; bylo nezbytné - s ohledem na § 137 odst. 3 infine trestního řádu - oznámit dané usnesení doručením jeho opisu jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení neučinily, postupovaly v rozporu s § 137 odst. 1 a 3 trestního řádu a předmětné rozhodnutí o spojení věcí zákonem stanoveným postupem nebylo vydáno.

Ne každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; pouze nesprávná aplikace práva, kterou lze opodstatněně kvalifikovat jako takovou aplikaci, jež má za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele, může být pak důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už přikonkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práva svobod v jejich materiálním pojetí, tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na obhajobu je přitom zabezpečit, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly.

Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou České republiky zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva; takový závěr - přirozeně podle okolností případu - nelze zpravidla vztáhnout k dílčímu zásahu do (trvajících procesních) ústavně zaručených základních práv, a to zejména tehdy, je-li předtím, jakož i následně jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna.

Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury hodnotí spravedlnost procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že namítané a důvodné procesní pochybení ze strany orgánu veřejné moci vede k závěru, že proces jako celek byl nespravedlivý, a že proto i jeho výsledek se může jako nespravedlivý jevit. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud v zásadě nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost…